Čeština: Pamětní deska odbojářů z odbojové skupiny Kapitán Nemo Jana Ciklera a Antonína Šafaříka stojí na rohu často velmi rušné Svatoslavovy ulice. Díky gymnáziu, které je přímo naproti ní, kavárně, jejíž vchod je přímo vedle ní, a nedalekému parku a kostelu okolo ní projdou za den desítky možná i stovky lidí všech věkových kategorií. Přesto si jí nikdo nevšímá. Já sám touto ulicí chodím poslední dva roky velmi často, a za tu dobu jsem neviděl nikoho, kdo by desce věnoval sebemenší pozornost. Vždy když jdu okolo, a mám pokrývku hlavy, tak ji smeknu. Je to za mě gesto jednoduché, časově nenáročné, a přesto efektivní a úctyhodné. A pokaždé, když mě u toho někdo viděl, mi posléze nabídl pohled, jako by se mě bez užití slov tázal, zda jsem neuniknul z nějakého ozdravného zařízení. Tuto zkušenost zažívám jak od svých mladých vrstevníků, od kterých bych čekal, že to pochopí, když o událostech přímo souvisejících s touto deskou slýcháme na hodinách dějepisu dnes a denně, tak i od těch starších, od kterých bych též čekal, že mi nabídnou spíše pozitivní zpětnou vazbu. Neříkám, že se má každý klanět až k zemi ve chvíli, kdy se mu v periferním vidění deska objeví, jako by to byla socha nějakého severokorejského vůdce. Jen bych si přál, aby v naší společnosti bylo více úcty těm, kteří padli, abychom my mohli žít. Aby demokracie a svoboda panovali v našich zemích. A aby pravda mohla zvítězit.